Dívka v zahradě

Napsal Kathleena (») 28. 5. 2018 v kategorii Jednodílné povídky, přečteno: 350×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinehttp://images2.fanpop.com/image/photos/14300000/Ghostly-Vision-yorkshire_rose-14398381-500-375.jpg

Příběh o jedné opuštěné zahradě a dvou mladých lidech, kteří nedostali šanci.

„Nothing lasts forever, but nothing ever vanishes.“

Májové sluníčko se pozvolna blížilo k obzoru. Teplý vítr si pohrával s růžovými červánky plujícími po jasné obloze a v korunách stromů šveholilo ptactvo. Ve vzduchu byl cítit opar nadcházejícího léta a omamná vůně šeříku.

Mladý muž se procházel rozlehlým parkem a sledoval tu nádheru s velkým zaujetím. Jeho oči každou chvíli zabloudily na nebe zbarvené do růžova a na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Přivřel blaženě víčka a vdechoval tu čarovnou vůni, která ho obklopovala ze všech stran.

Odjakživa miloval toulky přírodou. Pokaždé mu na pár hodin pomohly zapomenout na každodenní starosti a alespoň na chvíli se odpoutat od všedního života. V obležení stromů, květin a ptáků jeho mysl nacházela vnitřní klid. Užíval si hřejivé doteky slunce na kůži, vítr ve vlasech a pocit volnosti, který pocítil pokaždé, jakmile vstoupil do toho ničím nerušeného obrazu.

Neměl přesně vytyčený cíl. Jeho kroky se ubíraly úzkou pěšinou, jež byla z obou stran lemována šeříkovými keři. Zvolna kráčel po měkké trávě a vnímal tu okolní krásu všemi smysly. Byl natolik oddán přírodě, že si ani nevšiml železné brány, která se najednou vynořila mezi keři.

Několikrát zamrkal, aby své myšlenky navrátil do reality a překvapeně se rozhlédl kolem sebe. Uvědomil si, že se ocitl v místě, kde dosud nebyl.

Mřížoví staré brány olizovaly zetlelé stonky vysokých kopřiv propletené svlačcem. Kolem rostly keře šípkových růží tak blízko u sebe, že jejich dlouhé větve s ostrými trny tvořily nepropustnou stěnu. Za bránou se prostírala rozlehlá zahrada. Obklopovala starý dům, který tomu všemu dominoval. Na první pohled vypadal, že je už dlouhou dobu opuštěný. Kam jen oko mladého muže dohlédlo, všude viděl staré stromy, ovocné i okrasné, a změť různorodých keřů obléhajících zahradu. Celá scenérie připomínala zarostlý zámek Šípkové Růženky.

Mladíkovi zvědavost našeptávala, aby se podíval dovnitř. Zatlačil tedy do brány a ta se s vrznutím otevřela. Ve vysoké trávě byla vyšlapaná úzká cestička vedoucí kamsi mezi stromy. Udělal po ní několik nesmělých kroků.

I přesto, jak byla zahrada zanedbaná, během chvíle ho učarovala. Z každého listu, stébla trávy nebo luční květiny vyzařovalo jakési podmanivé kouzlo, které ho okamžitě uchvátilo. Zdálo se, jako by vše žilo svým vlastním poklidným životem.

Pomalu procházel poválenou trávou. Pozorně sledoval okolí a čerpal energii ze slábnoucích paprsků slunce. Aniž by to vnímal, směřoval do samého nitra zahrady.

Zanedlouho došel po cestičce až k cihlové zídce na druhé straně pozemku. Cestička se postupně zužovala a byla čím dál tím víc zarostlá kopřivami a všemožným plevelem. Z obou stran ji obléhaly kvetoucí šípkové keře, které se rozrostly téměř všude. Bylo zřejmé, že se o zahradu nikdo dlouhá léta nestará.

Když vyšel ze zákrytu houští, spatřil před sebou starodávnou kamennou lavičku. Seděla na ní dívka. Mladíka překvapilo, že tu není sám.

Byla velmi mladá. Podle jeho odhadu jí nemohlo být víc než osmnáct let. Měla blonďaté vlasy sepnuté v drdolu, jen několik neposedných pramínků jí splývalo kolem obličeje. Líbezná tvář s jemnými, téměř andělskými rysy prozrazovala, že má jistě dobré srdce. Na sobě měla bílé šaty s vyšívanými vzory dosahující až k zemi. Vypadala tak křehce jako porcelánová panenka, která se může každou chvíli rozpadnout.

Jakmile si všimla, že ji mladík sleduje, trochu se lekla, protože nečekala, že někdo to skryté místo objeví. Během několika vteřin se však její výraz změnil a věnovala mu nesmělý úsměv.

„Smím si k vám přisednout?“ zeptal se tiše, když došel k lavičce.

„Ovšem,“ odpověděla laskavě. Trochu se posunula na stranu, aby mu udělala místo.  Posadil se vedle ní.

Naskytl se mu úžasný výhled. Protější zídka byla rozbořená, takže skrz ni viděl na krajinu. Za ní se rozkládala louka posetá různobarevnými květy svažující se do údolí. Pozoroval, jak mezi vzdálenými stromy, které rostly v nepravidelných řadách, líně protéká potůček. V dáli se majestátně tyčily zasněžené vrcholky hor, jenž z nebeské výše shlížely na nížinu. Kolem nich s lehkostí proplouvaly nadýchané červánky. Magickou atmosféru dokresloval okouzlující západ slunce, který zbarvil nebe do odstínů žluté a oranžové barvy. Nad tou nádhernou se doslova tajil dech.

„To je krása,“ vydechl v úžasu.

„Ano,“ zašeptala a s úsměvem se na něho otočila.

Tvářil se vzrušeně jako malé dítě. V očích se mu odrážely teplé barvy sluneční záře, které připomínaly roztančené plamínky.

Obrátil na ni pohled. Zblízka si všiml, že má až nezdravě světlou pleť. Nebylo jí příjemné, že si ji prohlíží. Začervenala se a očima přelétla zpět na zapadající slunce.

„Chodíte sem často?“ zeptal se.

„Každý den,“ odpověděla, „je tu báječný klid a já si sem chodím čistit hlavu od starostí.“

Nad její odpovědí se pousmál. Velmi dobře znal ten osvobozující pocit, když na několik hodin mohl opustit svůj jednotvárný život. „Jaké starosti může mít dívka jako vy?“

Neodpověděla, jen mlčky pozorovala šeřící se oblohu. Pochopil, že o svých problémech nechce mluvit, proto se raději odmlčel.

„Jak jste to tu našel?“ změnila po chvíli téma. Její hlas měl jiný tón. Zdálo se mu, že v něm slyší náznak smutku. Jako by v sobě dusila pláč.

„Stalo se něco?“ zeptal se s obavou a zadíval se na ni. Všiml si zbloudilé slzy, která jí vyklouzla z oka ven.

„Vůbec nic," řekla ne příliš přesvědčivě a letmo si přejela hřbetem ruky po tváři, aby slzu setřela.

„Neodpověděl jste mi na otázku,“ opět se pokusila obrátit rozhovor jiným směrem.

„Také jste mi prve neodpověděla,“ poznamenal, přičemž ji starostlivě pozoroval.

Upřela na něj pohled, v němž bylo jasně vepsáno jediné. Neptej se.

„Promiňte,“ řekl provinile, „neměl jsem se ptát.“

„Nechme to být,“ prohodila spěšně a mávla nad tím rukou. Chtěla vypadat klidně, ale příliš se jí to nedařilo.

Viděl, že ji vyvedl z míry a raději se vrátil k její předešlé otázce. „Vlastně jsem to tu našel úplnou náhodou. Proházel jsem se parkem, nechal se unést krásou přírody a podařilo se mi zatoulat až sem.“ Po očku sledoval, jestli je stále rozrušená. Připadalo mu, že chmury z jejích očí už vymizely.

„Víte, nečekala jsem, že sem někdo přijde,“ na okamžik se odmlčela. „Považuji to tu za své malé útočiště.“

„Jak se vlastně jmenujete?“ zeptal se najednou.

„Laura,“ odpověděla a podala mu ruku v přátelském gestu.

„Martin,“ stiskl v dlani tu malou sněhobílou ručku. Sálal z ní ledový chlad, přestože bylo venku teplo. „Není vám zima?“ ptal se starostlivě.

„Není,“ téměř odsekla a vytrhla se mu. Chtěla něco říct, když vtom se prudce rozkašlala. Přikryla si dlaní ústa. Sotva popadala dech.

„Proboha, co je vám?“ nevěděl, co má dělat, jen zoufale třeštil oči.

Laura sípala a její křehké tělo se otřásalo v přívalech trýznivého kašle. „To nic není,“ zachraptila, když se kašel trochu uklidnil. „Asi jsem se nachladila.“ Horlivě polykala sliny ve snaze potlačit nepříjemné nutkání. „Bude to v pořádku, věřte mi,“ řekla zajíkavě, hlasitě oddychujíc.

„Lauro, to se mi vůbec nelíbí, takhle nachlazení nevypadá,“ namítal Martin, ale její neústupný pohled ho zarazil.

„Už je to dobré, nedělejte si starosti.“ Při těch slovech vyskočila na nohy a chtěla odejít.

„Počkejte!“ zastavil ji jeho hlas.

Několik dlouhých vteřin váhala, zda se má otočit nebo pokračovat v cestě. Nakonec se pomalu otočila.

„Budete tu zase zítra?“ zvedl se z lavičky a přistoupil k ní blíž.

„Ano,“ přikývla po chvíli.

Zdála se být rozrušená. Nechápal proč, rozhodil ji snad ten kašel? Nerozuměl tomu.

„Budu tady ve stejnou dobu,“ dodala a s těmi slovy odešla.

***

Čas plynul jako voda a jen co se slunce vyhouplo na nebe, nahradil ho měsíc s tisícem hvězd. Květen se pomalu chýlil ke konci a počasí bylo stále teplejší.

Dva mladí lidé se v zarostlé zahradě scházeli každý den. Jak rádi společně sledovali romantický západ slunce, poslouchali zpěv ptáků a tichý šum větru v korunách stromů. Povídali si, smáli se a ač byli stále pouze přáteli, oba cítili, že se mezi nimi vytvořilo jakési zvláštní pouto. Jako by je k sobě táhl neviditelný provaz, jako by nemohli být jeden bez druhého. Poznali se před velmi krátkou dobou, takže byli jeden pro druhého cizí, přesto se jim však zdálo, jako by se znali roky.

Dlouhé hodiny vedli hluboké rozhovory o životě, kráse přírody a svých snech. Někomu by to mohlo připadat nudné a fádní, ale oba dokázali rozjímat s takovou noblesou, že by jejich hovor musel zaujmout i toho nejzatvrzelejšího skeptika. Těšili se na každý nový den, kdy společně usednou na omšelou lavičku a budou pokračovat tam, kde včera skončili.

Martina nepřestávala udivovat Lauřina vznešenost připomínající vílu z pohádky. V jeho očích byla tím nejkřehčím stvořením, jenž ve svém životě poznal. Oplývala neobyčejně jemnými způsoby, které v tomto století už dávno nepředstavovaly přednost. Byla jako lilie, čistá a nevinná, naprosto neposkvrněná dnešní zkaženou dobou. Líbilo se mu, že je jiná než ostatní dívky.

Jedna věc ho však velmi znepokojovala. I když se Laura snažila nedat na sobě cokoli znát, viděl, že něco není v pořádku. Den ode dne byla její už tak světlá pleť bledší a pod očima se jí neustále zvětšovaly tmavé kruhy. Její štíhlá postava se stávala pohublou a každou chvíli bojovala s mučivými záchvaty kašle.

Mnohokrát jí promlouval do duše, že by se měla léčit, protože se jistě jedná o nějaký vleklý zánět průdušek, ale Laura ho vždy umlčela zvednutím ruky a bez jakékoli odpovědi obrátila rozhovor jinam.

Zanedlouho jaro vystřídalo léto.

Martin procházel po známé cestičce zahradou a v ruce držel balíček převázaný růžovou mašlí. V jednom malém obchůdku totiž nedávno zahlédl věc, která ho zaujala hned na první pohled. Napadlo ho, že by Lauře mohla udělat radost a proto ji koupil.

Když došel až ke kamenné lavičce, viděl, že je prázdná. To nebylo obvyklé, Laura byla vždy na smluveném místě první. Jeho výraz potemněl. Posadil se tedy a vyčkával.

Uběhla skoro hodina. Martin netrpělivě otáčel balíček v rukách a jeho mysl sužovaly obavy, zda se dívce něco nestalo. V tom okamžení se Laura objevila mezi keři, pomalým krokem kráčejíc k lavičce.

Její obličej vypadal ztrhaně, nezdravě a byla snad ještě bledší než minule. V poslední době výrazně ubyla na váze, takže její křehké vzezření doslova podbízelo myšlenku, že ji nejbližší poryv větru odnese pryč.

Martinovi pohled na ni na klidu nepřidal.

Dívka mátožně došla k lavičce a posadila se. Zdálo se, že jí vůbec není dobře.

„Lauro, co je to s vámi?“ zeptal se a rukou jí přejel po chvějících se zádech.

„Dnes mi nějak není dobře, ale to přejde, nebojte se,“ řekla slabě a pokusila se na rtech vypudit úsměv. Příliš se jí to nedařilo.

„Už delší dobu vidím, že vám něco je, měla byste jít co nejdřív k lékaři,“ namítal starostlivě, „chci, abyste se uzdravila, ať už vám je cokoliv.“ Jeho hlas zněl tak naléhavě, až se ošila.

„Prosím vás, Martine, nepleťte se do mých záležitostí. Za své zdraví nesu zodpovědnost pouze já,“ začala Laura a obrátila na něho oči, v nichž se mísila bolest se zoufalou prosbou, „a pokud se mi něco stane, bude to jen moje vina.“

„Ale já se nemůžu dívat na to, jak se dobrovolně zabíjíte!“ téměř vykřikl a pod náporem pocitů vyskočil na nohy.

„Nepřišla jsem proto, abyste mi tu dělal kázání!“ rozkřikla se Laura na tolik, jak jí zdravotní stav dovoloval. Ztěžka se postavila k odchodu.

„Ne, neodcházejte,“ zastavil ji v pohybu, teď už mírněji. Neklidně si přejel prsty po spáncích. „Lauro, vy víte, co vám je, že ano?“ Bál se následující odpovědi, ale přesto onu otázku vyslovil.

Dívka sklopila oči k zemi a na tváři se jí zaleskla slza. Tiskla víčka k sobě a mírně přikývla.

Nedokázal si představit, co se v ní právě musí odehrávat. Chtěl něco říct, ale skočila mu do řeči.

„Prosím, nemluvme o tom. Nevím, kolik času mi zbývá a nechci ty poslední chvíle promarnit. Chovejme se tak, jako by se nic nedělo,“ oplácela mu pohled plný lítosti.

„Tohle já nedokážu,“ zašeptal zdrceně, „nedokážu dělat, že je všechno zalité sluncem, zatímco...“ nechal zbytek věty vyznít do ticha.

Umíráte, dokončila za něj v mysli. Potlačila vzlyky, které ji pomalu ovládaly. „Martine, já vás snažně prosím, udělejte to pro mě,“ zlomil se jí hlas, ale přesto se pokoušela být statečná.

Několik dlouhých okamžiků upíral zrak stranou a bojoval s tíživou bezmocí, jež pociťoval celým svým bytím. Nechápal ji, nerozuměl tomu, proč teď neleží v nemocnici a nedělá vše proto, aby se uzdravila. Nevěděl, jak moc je to vážné, ale podle toho, jak během několika týdnů sešla, soudil, že to rozhodně nebude jen obyčejné nachlazení, jak zprvu tvrdila. Zmítán naprostou bezradností, chabě přikývl.

Ve znamení vděčnosti přivřela oči a její rty se zkroutily v náznaku smutného úsměvu.

Posadili se zpátky na lavičku a Martin ve snaze odlehčit tížovou situaci sáhl pro balíček s růžovou mašlí.

„To je pro vás,“ podal jí dárek. Snažil se tvářit přívětivě a nenuceně, ale jejich předešlý rozhovor mu to nedovolil.

„Jste velmi milý,“ podařilo se jí vyloudit vděčný úsměv, i když ji to stálo značné přemáhání. Neobratně rozvázala stuhu a odklopila víko. Uvnitř krabice spatřila mosaznou hrací skříňku. Vydechla nad tou krásou v němém úžasu. Opatrně ji vyndala ven a se zájmem si ji prohlížela.

Skříňka byla po stranách zdobena jemnými ornamenty připomínajícími krajku. Zlehka po nich přejela prsty. Nahoře stála malá baletka v taneční póze a úplně dole, těsně nad podstavcem, se leskl klíček ve tvaru křídel motýla. Dívka jím otočila.

Baletka se roztančila v tklivých tónech Labutího jezera a v tu samou chvíli se na vysokém jasanu vedle lavičky rozezněl zpěv slavíka. Ptáček se naladil na stejnou tóninu se skříňkou, takže snoubení těchto dvou hlasů vytvářelo dokonale harmonickou atmosféru.

Martin s Laurou tiše naslouchali té kráse a ani jeden z nich nechtěl ten kouzelný okamžik narušit slovem. Oba během několika minut zapomněli na krutost osudu, která kolem nich plula jako černý mrak. Ve zvuku hudby se dočasně vymanili ze spárů neštěstí a plně ponořeni do té ničím nerušené iluze, oddali se snění o nesplnitelném.

Znenadání se ten omamný sen rozplynul, jelikož Lauřiným křehkým tělem otřásl další nečekaný záchvat kašle. Dívka odněkud vytáhla bílý kapesník a přitiskla si ho k ústům. Vyčerpaně lapala po vzduchu, až její obličej nabíral odstín světle fialové barvy. Dlouze sípala a jasně cítila ostrou bolest uvnitř hrudníku.

Martin se nevzmohl na jediné slůvko, jen s vytřeštěnýma očima sledoval dívčino počínání. Tak těžký záchvat u ní ještě neviděl. Asi po pěti minutách, které mu připadaly jako věčnost, se uklidnila. Zrychleně dýchala, ale kašel téměř odezněl. Nepozorovaně schovala kapesník, aby neviděl, že je na něm krev.

Mladík chtěl něco říct, ale hlas se mu zadrhl v hrdle.

„Nic neříkejte,“ dostala ze sebe Laura s námahou. Seděla v předklonu, aby načerpala sílu. „Musím jít,“ řekla po chvíli slabě a vstala z lavičky.

„Doprovodím vás,“ navrhl tiše a už se chtěl zvednout, ale zadržela ho zavrtěním hlavy.

„Ne, to není třeba,“ sotva stála na nohou, jak byla vyčerpaná.

„Jste slabá jako moucha, nenechám vás jít samotnou,“ nedal se odbýt.

„Martine, prosím,“ zněla tak, jako by ji jeho obětavost obtěžovala, „zvládnu to sama, nemějte obavy,“ její kroky zamířily k cestičce mezi keři.

„Počkejte, Lauro, zapomněla jste tu svůj dárek,“ doběhl dívku a podal jí hrací skříňku.

„Děkuji,“ téměř zašeptala a opatrně si ji převzala.

„Chci, abyste věděla, že mi na vás záleží,“ řekl tiše.

Pár vteřin ho propalovala očima a dusila v sobě vše, co se neodbytně dralo na povrch.

„Sbohem,“ splynulo jí ze rtů nakonec. Pomalu se otočila. Odcházela s vědomím, že je to možná poslední slovo, které mu řekla.

Než zmizela v zákrytu keřů, se srdcem plným bolesti mu věnovala utrápený pohled, jenž jí opětoval. Osamocené slzy kanoucí po bledém líci si však nevšiml.

***

Následující den Martin opět mířil k obvyklému místu. Ve tváři měl strhaný výraz plný zamyšlení. Celou noc nezamhouřil oka. V myšlenkách neustále bloudil k světlovlasé dívce, jejíž osud mu nebyl lhostejný.

Trápilo ho dívat se na to, jak je každým dnem slabší a unavenější, navíc ten hrozný kašel. Marně přemítal o tom, jak by jí pomohl, ale bez její spolupráce nezmohl nic.

Když vešel železnou branou do náruče zahrady, přepadl ho strach. Co když Laura dnes nepřijde? Včera jí vůbec nebylo dobře. Do mysli se mu vkradla neodbytná myšlenka, že jestli skutečně nedorazí, může to znamenat, že... Nechtěl na to ani pomyslet.

Prošel cestičkou lemovanou šípkovými keři. Jejich plané růže už odkvetly a nahradily je bílé květy svlačce bujně prorůstající spletitými větvemi. Zelené stonky obtočené kolem nich tvořily spolu s trny nesourodou změť.

Martin vyšel z jejich zákrytu. Zastínil si oči před dotěrnými paprsky slunce, které prosvítalo mezi stromy, a utkvěl pohledem na lavičce. Skutečně byla opuštěná.

Chvíli jen tak stál a pozoroval to zašedlé místo bez života. Sklesle popošel blíž. Náhle si všiml, že lavička přece jen není tak prázdná, jak si zprvu myslel.

Na kamenné desce stála mosazná hrací skříňka s baletkou a vedle ní ležela sněhobílá obálka.

Polilo ho horko. S neblahým očekáváním se posadil a dopis otevřel. Vyndal dvě úhledně složené stránky. Jakmile je rozložil, naskytl se mu pohled na písmena psaná roztřesenou rukou. Na několika místech byl papír mírně nakrabacený a písmo rozpité, což svědčilo o tom, že pro autora nebylo snadné své myšlenky psát.

Nejdražší Martine,

nedovedete si představit, jaká tíha svírá mou duši při psaní těchto řádků. Už dobrou hodinu tu sedím nad čistým papírem a přemýšlím, jak začít. Chtěla bych Vám toho tolik říct, ale mám v sobě takový zmatek, že se mi nedaří nalézt vhodná slova. Ač je to pro mě nesmírně těžké, měla bych Vám prozradit příčinu svých zdravotních obtíží, které se mi před Vámi nepodařilo skrýt.

Nedávno uplynulo půl roku od doby, kdy mi lékaři diagnostikovali rakovinu plic. Řekli, že na operaci je příliš pozdě, ale jestli okamžitě podstoupím drastickou léčbu, budu žít na nejvýš rok. Jistě chápete, že toto zjištění odsuzující můj dosavadní život k nevyhnutelné zkáze, mnou velmi otřáslo. Věděla jsem, jak je člověku po chemoterapii špatně, že mu vypadají vlasy a nakonec stejně zemře v mučivých bolestech, které ho doslova požírají zaživa. Zeptala jsem se, kolik času mi zbývá v případě, že léčbu nepodstoupím. Odpovědí mi bylo pár měsíců.

Nebylo jednoduché se rozhodnout, jak se svým životem naložit. Měla jsem dvě možnosti. Buď prožiji poslední rok jako troska, ošklivá a bez vlasů, nebo několik měsíců taková, jaká jsem. Strávila jsem mnoho nocí v slzách, než jsem dospěla k závěru. Mé konečné rozhodnutí už asi znáte.

Čas ubíhal a nemoc se zhoršovala. Stupňující se bolest jsem potlačovala léky. Čím dál častěji mě přepadaly záchvaty dusivého kašle, při nichž mě nejednou napadlo, zda se mi vůbec podaří nadechnout. I přesto jsem se snažila každý den na pár hodin odsunout své trápení do pozadí, a to v prostředí té kouzelné zahrady.

Jsem ráda, že jste to zapomenuté místo objevil a zpříjemnil mi zbývající chvíle života svou milou společností. Každý den jste mi na pár hodin pomohl odpoutat se o zlého. Za to Vám náleží můj vřelý dík.

Možná nechápete, proč jsem Vám nechtěla o své nemoci říct. To proto, abyste mě nelitoval. Pohled na mé nejbližší, jenž měli slzy v očích pokaždé, kdykoli mě uviděli, mi na už tak pošramocené psychice zrovna nepřidával. Zatoužila jsem mít po boku alespoň jednoho člověka, který mi nebude připomínat blížící se smrt.

Jak jistě víte, v posledních týdnech se mi značně přitížilo. Zhoršující se kašel mne velmi vysiloval a bolest se rozšířila po celém těle. Léky přestaly účinkovat, jelikož si na ně mé tělo navyklo. Věděla jsem, že mám před sebou poslední týdny, možná dny, které prožiji v mukách. Z mé situace nevedlo jediné východisko a proto jsem se rozhodla k něčemu, co mé trápení ukončí.

Možná mi to budete mít za zlé, ale pokuste se vžít do mé situace. Představte si, že máte vyměřený čas, kdy zemřete. Jak budete s tím vědomím žít? Co bude váš život naplňovat? Bez ustání pociťujete jen bolest, která Vás dusí, ničí, vysává z Vás energii. Má v takovém případě smysl žít? Nemáte žádnou naději v lepší zítřky, před Vámi je jen černá díra, do níž se řítí Vaše zmučené tělo a Vy víte, že bude vše jenom horší. Každý večer usínáte s myšlenkou, že už se ráno možná neprobudíte. Vidina neodvratného konce Vás provází na každém kroku, neustále se Vám vkrádá do mysli a Vy nemáte chvíli klidu, protože vidíte tu strašnou jistotu přímo před sebou.

Dříve jsem se smrti bála, ale dnes mě obavy opustily. Naopak se těším, až mne sevře ve svém náručí a všechno zlé zůstane za mnou. Věřím, že pak neucítím nic než úlevu, po které tak dlouho prahnu. Myslím, že smrt je milosrdná.

Asi už tušíte, že ve chvíli, kdy čtete můj dopis, mne už nic netrápí. Mé utrpení skončilo a já se konečně mohu oddat klidu.

Záleží mi na Vás, Martine, víc, než tušíte. Buďte v životě šťastný a vzpomínejte na mne v dobrém. Věřte, že má poslední myšlenka patřila Vám.

Laura

Když ta slova dočetl, zdálo se mu, jako by vše utichlo. Ptáci přestali zpívat, vítr opustil koruny stromů. Celý svět mu přišel prázdný a bezbarvý. Měl v tom okamžiku pocit, že všechno ztratilo smysl.

Položil papír na lavičku a sáhl po hrací skříňce. Otočil klíčkem.

Labutí jezero se rozeznělo zahradou. Připadalo mu, že i hudba, která předtím tolik lahodila jeho sluchu, má podtóny hořkosti. Zabloudil očima do větví starého jasanu.

Mezi listy seděl nehybně slavík. Černýma očima připomínajícíma třpytivé korálky pozoroval okolí. Dnes však nezazpíval.


Tuhle povídku mám napsanou už opravdu hodně dlouhou dobu, ale nějak jsem neměla odvahu ji vydat. Teď jsem se konečně odhodlala, tak doufám, že to nebude úplný propadák.

Pokud by se tu našel někdo, kdo došel až sem, budu vděčná za jakýkoli komentář.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Petra z IP 93.91.149.*** | 5.3.2019 12:13
Přijde mi, že se opičíš po Hvězdy nám nepřály a Než jsem tě poznala. Upřímně mi přijde, že pořád jen popisuješ, jak to všude vypadá atd. Trochu nudné a zdlouhavé.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a tři